Rozvrácené manželství

Jedno odpoledne koncem zimy roku 1961, když byla Hadley Richardsonová na dovolené na ranči v Arizoně se svým druhým manželem, jí zavolal její první manžel Ernest Hemingway. Ačkoli spisovatel s Richardsonovou od jejich rozvodu v roce 1927 mluvil jen zřídka a za celých dvaadvacet let ji viděl jen jednou, zůstala jeho nejtrvalejší múzou – předlohou pro svůdnou, ale zraněnou Hemingwayovu hrdinku – a v poslední době na ni často myslel. Pracoval na pamětech o jejich společných letech v Paříži a položil jí několik otázek týkajících se detailů, na které si nemohl vzpomenout. Byl to vřelý rozhovor plný společných vzpomínek na jejich mladistvý svazek a radosti z jejich dospělého syna Jacka.

Přesto, když Richardson zavěsil, propukla v pláč. V jeho hlase slyšela něco, co ji hluboce znepokojilo; slyšela prázdnotu, porážku a zoufalství. Věděla, že dlouhý úpadek, který začal, když ji před dlouhou dobou opustil kvůli jiné ženě, konečně vyvrcholil, že se blíží k okamžiku, kdy ukončí svůj život.

O několik měsíců později – v sobotu 2. července před padesáti lety – když se Hemingway zastřelil v předsíni domu v Ketchumu ve státě Idaho, který sdílel se svou čtvrtou ženou Mary, bylo to vyvrcholení desetiletí ztrát, skomírající vášně a pokleslé kreativity – stavů, které vždy spojoval se zradou Richardsonové. „Přál jsem si zemřít dřív, než jsem začal milovat někoho jiného než ji,“ napsal nezapomenutelně v knize A Moveable Feast (Pohyblivá hostina), svých lyrických vzpomínkách na jejich manželství a poslední věci, na které pracoval před svou smrtí.

V jistém smyslu skutečně zemřel. Když Richardsonovou opustil kvůli bohaté redaktorce časopisu Vogue Pauline Pfeifferové, která se stala jeho druhou ženou, začalo v něm převládat vychloubání a krutost, které vždycky zabíraly zákoutí jeho osobnosti. S přibývajícími léty se stupňovaly jeho problémy s alkoholem i fyzické problémy a – což bylo pro jeho duševní zdraví nejnebezpečnější – začaly slábnout jeho literární schopnosti.

Zárodky jeho budoucí sebevraždy tu samozřejmě byly už na počátku jeho kariéry. Richardson jako člověk, který byl Hemingwayovi v té době nejblíže, viděl z první ruky hloubku jeho trápení a jeho snahu bojovat s ním prací. Věděla, že jeho psaní, které tak uchvátilo americkou představivost svou krásou a jednoduchostí – krátké, nepřikrášlené věty, zpěvný rytmus a elegická opakování, která jako by ztělesňovala sílu a romantiku samotné přírody -, bylo v jádru obranou proti smrti.

V úpěnlivých dopisech si Hemingway vyléval na Richardsonové svou bolest, takže se ještě před jejich svatbou obávala, že se zabije. „Nejsi opravdu tak nízký, abys toužil po mortage (smrti), že ne?“ napsala mu 7. července 1921. „To nejpodlejší, co ti k tomu mohu říct, je, pamatuj, že by mě to zabilo do všech důsledků… Musíš žít – nejdřív pro tebe a pak pro mé štěstí.“

Nikdo nerozuměl lépe než Richardsonová temným silám, které zmítaly Hemingwayovou psychikou – podobné síly trápily i ji. Před setkáním s Hemingwayem žila na tak nízké úrovni citové intenzity, že se často cítila napůl živá. Během záchvatů těžké deprese jí smrt připadala jako dokonalý únik. „Vím, jaké to je, protože jsem tolikrát chtěla odejít a nemohla jsem kvůli tomu, v jakém zmatku by to zanechalo některé jiné lidi,“ řekla mu.

Když Richardsonová potkala Hemingwaye na říjnovém večírku v Chicagu v roce1920, bylo mu 21 let a ona byla plachá osmadvacetiletá stará panna, která strávila předchozích osm let ve stavu nervového zhroucení. Zarmoucená smrtí své nejstarší sestry, která zahynula při požáru, když čekala třetí dítě, zanechala Richardsonová studia na Bryn Mawr College a žila doma v St. Louis se svou despotickou matkou, kde se věnovala jen čtení a cvičení na klavír, pro které měla značný talent. Po celé toto období koketovala se sebevraždou, která pronásledovala její rodinu stejně jako Hemingwayovu. Když jí bylo třináct, její otec, neúspěšný podnikatel a alkoholik, se zastřelil, stejně jako Hemingwayův otec v roce 1928. Richardsonová i Hemingway měli také po jednom bratrovi, který měl spáchat sebevraždu.

I po zamilování do Hemingwaye – „velkém výbuchu do života“, jak to sama nazvala – Richardsonová občas pomýšlela na ukončení života. V létě roku 1921, tísněna dusivým vedrem na Středozápadě, napsala Hemingwayovi o tom, jak z verandy svého rodinného domu pozoruje prudký liják:

Richardsonová však nikdy neměla opravdové sebevražedné sklony: „(Dívala jsem se), jak vítr čechrá listí do divokých tvarů, a cítila jsem vůni promočených chladných travin a nechala jsem se děsit hromovými ránami a blesky mě oslepovaly, a když jsem vyšla ven, nevěděla jsem, jak se mám pustit do něčeho, co musím udělat, a líně jsem si přála, aby blesk vyřešil všechno za mě.“

Richardsonová však nikdy neměla opravdové sebevražedné sklony. Jakmile se provdala za Hemingwaye a unikla své trýznivé minulosti, dorostla do své pravé povahy, která byla silná a zdravá. Hemingway jí pomohl najít tento pocit sebe sama, pevnou identitu, která jí ve smutné ironii pomohla přežít jeho zradu.

Její láska proměnila i jeho. Než ji poznal, byl Hemingway nejistý, neklidný mladý muž, který nedokázal soustředit svou energii. S Richardsonovou objevil svou uměleckou identitu a rozvinul celou škálu svého talentu. Na rozdíl od Richardsonové však Hemingway nikdy nedokázal zcela uniknout svým démonům a i na vrcholu naplnění s ní, i když jeho „šťávy“, jak nazýval své tvůrčí schopnosti, proudily silou, měl myšlenky na sebevraždu. V roce 1926, kdy se „Slunce také vychází“ „rozpalovalo do běla“, jak se vyjádřil Richardson, napsal meditaci o sebevraždě do stejného černého koženého zápisníku, kam si zapisoval výdaje a rozvrhy: „Když se cítím na dně, rád přemýšlím o smrti a různých způsobech umírání. A přemýšlím o tom, že asi nejlepším způsobem, pokud by se nedalo nějak zařídit, aby člověk zemřel ve spánku, by bylo vystoupit v noci z linkového vlaku. Tak by nemohlo být pochyb o tom, že ta věc projde, a nevypadalo by to jako ošklivá smrt.“

Když se mu rozpadalo manželství s Richardsonovou, jeho sebevražedné myšlenky zesílily a on se je snažil přebít prací a pitím. Pauline Pfeifferové, tehdejší své milence, napsal: „Loni na podzim jsem naprosto klidně a ne blafovaně a během jedné z dobrých chvil řekl, že jestli se to (jeho váhání mezi Richardsonem a Pfeifferovou) do Vánoc nevyjasní, tak se zabiju – protože by to znamenalo, že se to nevyjasní. Zřejmě jediné, co mohu udělat, je odstranit hřích z tvého života a vyhnout se nutnosti rozvodu – a pochválit Hadley – tím, že se zabiju.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.